. Vlaky (dálkové vlaky, příměstské, jízda v lokomotivě, jízda na střeše atd.) | Cestování do Ruska

Vlaky (dálkové vlaky, příměstské, jízda v lokomotivě, jízda na střeše atd.)

VLAKY

(ANTON KROTOV)

(Dále uvedené postupy vedou při jejich realizaci v ČR k tomu, že dostanete mastnou pokutu)

Většina velkých měst bývalého SSSR je napojena na železnici. Celková délka těchto drah je 140 000 km. Umění jezdit po dráze (ve vlacích, načerno, v lokomotivách, na vlaku zvenčí apod) je dostupné a přínosné pro každého člověka.

 

Vlaky jsou různých typů, jak podle vzhledu tak i funkcí a metodami cestování, viz příloha č. 2. Tam najdete klasifikaci vlaků podle čísel a metody cestování v nich. A teď něco o těch metodách samotných.

 

METODA JEDNÉ ZASTÁVKY

Tato metoda se uplatňuje pro dálkovou dopravu ve vlacích příměstských (električkách) i dálkových a klidně i v meziměstských busech nebo na lodích, zkrátka všude, kde se kontrolují lístky. Metoda spočívá v následujícím: lístek si kupujeme ne do naší cílové stanice ale jen na jednu nebo dvě stanice v našem směru. To vyjde daleko levněji, než si koupit lístek na celou cestu. Kontrola většinou proběhne hned po nástupu, poté je možné se pohodlně usadit a jet kam potřebujeme. Nejlépe to funguje v příměstských a lokálních vlacích (viz příloha 2)

 

O tom to je. Konkrétní provedení se ale může lišit v závislosti na situaci (druh dopravy, region, počet osob, start a cíl cesty, peníze atd.) Proto je potřeba využít zkušeností z praxe.

Metoda má několik variací, které se liší podle dopravního prostředku. V příměstských i dálkových vlacích se jízdenky obyčejně kontrolují po nebo při nástupu do vlaku. Po kontrole jízdenek si stačí spokojeně sednout nebo lehnout a jet tak dlouho, jak je potřeba. Průvodčí pak už neotravuje, protože ví, že jízdenky máte. Kam jedete si už ale většinou nepamatuje.

 

> Jednou při cestě na sever (9 lidí) jsme se ocitli v Danilově. Koupili jsme si jízdenku do příští zastávky, což bylo Makarovo (5 km). Vlak jel směrem na Vologdu.  Při nástupu se nás průvodčí zeptala: „Tak co mládeži, lístky máte?“ – My odpovídáme: „Máme“, a přitom jí před obličejem máváme devíti lístkama. Zašli jsme dovnitř a dojeli jsme až do samotné Vologdy (139 km).

 

> V roce 1993 jsem jel z Danilova vlakem č. 218 Moskva- Archangelsk. Další zastávka byl Grjazovec (92 km). Lístek jsem si koupil právě tam, nastoupil do vagonu a usnul. V Grjazovci mě nikdo nevysadil a za 17 hodin jsem vystoupil v Archangelsku, což je od Danilova asi 773 km.

 

>Při další cestě na sever v létě 1994 jsme seděli na nádraží v obci Lodějnoe Pole. V 6 ráno tam projížděl vlak č. 186 Petrohrad-Murmansk. Lístek jsme si koupili na 4. zastávku ale projeli jsme jich 56 do stanice Komi.  (600 km.) Cestovali jsme 16 hodin přičemž jsme celou dobu spali abychom nevzbudili podezření. Stejně jsme se ale někomu nezdáli. Průvodčí se přišla zeptat: „Kam jedete?“ – „ Do Kemi“ – zněla naše odpověď. Ta ji plně uspokojila, jelikož jí nešlo ani tak o kontrolu lístků jako spíš o to, abychom nepřejeli dál.

 

Stává se, že u sebe zrovna nemáte mapu a nemůžete zjistit, která je další zastávka. To se dá takticky vyzjistit u kasy nebo na nádraží.

 

U téhle metody je ale nutné aby si vás průvodčí pokud možno nezapamatoval. K tomu pomůže: nastupovat v noci, velký počet lidí ve vlaku, rušná nástupní stanice, rušná stanice, kam máte koupený lístek, tiché chování, lístek bez vyznačeného místa. Pokud na sebe chcete hned upozornit, tak: dělejte hluk a mluvte nahlas, chovejte se divně, nastupujte za dne, kupte si lístek do zapadákova, kde nikdo jinej nevystupuje, jeďte prázdným vlakem.

 

> V květnu 1993 jsem se vracel vlakem č. 900 Ostaškov-Bologoe. Lístek jsem si koupil do stanice Čornyj Dor (30 km) a nastoupil do vlaku. Vlak měl jenom jeden vagon a táhla ho obří lokomotiva. Celkem se mnou jeli 3 pasažéři, takže průvodčí si každého zapamatovala. Ve stanici Čornyj Dor mě přišla vyhodit: „Čornyj Dor, musíte vystupovat!“ – „Já ale jedu do stanice Bologoe!“ – „Tak proč máte lístek jenom sem?“ – podivila se průvodčí.  „Aby to nebylo tak drahý“, odpovídám. Divila se hodně, ale nechala mě na pokoji.

 

Lístky bez udání místa do dálkových vlaků se vydávaly na stanicích, kde ještě nebyl elektronický systém rezervace. Dnes už se na dálkových vlacích tato metoda příliš uplatnit nedá. Dřív to šlo v menších městech. Průvodčí si navíc u každého cestujícího zapíše cílovou stanici. Na příměstských električkách to ještě jde, pozor ale na revizory. (pozn. překladatele). Využívat rychlíky se tedy už nedoporučuje.

 

> V roce 1993 jsem se vracel z Permi do Moskvy. Ve vlaku Solikamsk – Moskva byl vagon bez povinných místenek. Koupil jsem lístek do Kirova (480 km), do kterého jsme měli dojet ve dvě v noci. Tuhle stanici jsem byl ale rozhodnut omylem přejet. Perm je velké město a už tenkrát měli počítačový systém a tiskli z něj jízdenky. Po výjezdu ze stanice průvodčí zkontroloval jízdenky a nechal je cestujícím. Kirov jsem šťastně projel. Ráno, už asi 500 km za Kirovem vyrazil průvodčí na opakovanou kontrolu. Tím pádem prasklo, že jízdenku mám jen do Kirova. „Co to je?“- cenil svoje zlaté zuby. „Kam jedeš?“ – „Do Moskvy“, odpovídám. Po krátkém rozhovoru jsem byl vykázán z vlaku na zastávce Kazarinovo (442 km od Moskvy). Zapadákov bez silnic a příměstských vlaků to byl. V kapse jsem měl deset kopějek, čímž se další cesta mírně zkomplikovala. Ještě že jel poštovní vlak, který mě vzal zadarmo.

 

> V létě 1994 Paša, který touží jet do Tibetu, cestoval rychlíkem Petrohrad-Moskva, lístek měl klasicky do stanice Bologoe. Tam si vyšel na zadní plošinu zakouřit a když se vracel tak… Na něj vlítnul průvodčí, který viděl, že nevystoupil. „Naval dvacet litrů“ – povídá. „Nemám“ -říká Paša. Průvodčí mu zabavil batoh s věcmi a řekl. „Jestli do 3 dnů nepřineseš peníze, tak se s tím rozluč!“ Za tři dny Paša opravdu donesl peníze. Dostal ale jen prázdný batoh. „A věci jsou kde?“ – „Nemáš jezdit načerno“ – odpověděl zloduch, bera si peníze.

 

Rychlíky vám tedy neradím používat ve spojení s touto metodou. Průvodčí tam jsou většinou zlí. To platí i o vlacích, které vozí zbohatlíky ze severu a východu Ruska.  Když už tak je potřeba sedat na vlak s počáteční a konečnou stanicí v menším městě a lístek mít do nejbližšího velkého města. Vlak Čeljabinsk-Čita bude lepší než Moskva-Chabarovsk.

 

Je ovšem třeba si dávat pozor, hlavně během dne, kdy jsou průvodčí více na pozoru. S lístkem do nějakého zapadákova na sebe hned upoutáte pozornost.

 

> V únoru 1995 jsme jeli ze stanice Murom s lístkem do nejbližší zastávky – Strigino. „Kam že to máte namířeno?“ Do Strigina?“ zeptala se průvodčí a pustila nás dál. „Je to v háji, pamatuje si nás“, rozhodli jsme přejít do jiného vagonu. Jenže všechny průvodčí už se stačili domluvit a za Striginem nás hledali po celém vlaku. Naštěstí byla průvodčí našeho vagonu umírněnější a nechala nás dojet alespoň do Věkovky (100 km).

 

METODA JEDNÉ ZASTÁVKY se dá s úspěchem použít na vlacích, kde se lístky kontrolují až po nástupu. Kontrolu provádí buď stálý průvodčí, nebo náhodní revizoři. S lístkem na jednu zastávku je nutné nasednout do prvního nebo posledního vozu a vyrazit směrem dál s cílem najít průvodčího. Musíte to stihnout během přejezdu do té další stanice. Až na něj narazíte, nechte si zkontrolovat lístek, blaženě sedněte a pokračujte v bezstarostné jízdě.

 

Je zkrátka nutné najít průvodčího, dokud máte platný lístek. Na otázky typu, kam tak vesele běžíte přes celý vlak, je třeba odpovídat ve stylu: „Z tohohle vagonu to budeme mít blíž při vystupování.“

 

>V létě 1993 jsem jel do Oděsy z Kotovska a koupil jsem si lístek na jednu zastávku. Průvodčího jsem potřeboval najít hned po výjezdu z nádraží. Na peronu jsem při nástupu viděl někoho v uniformě. Nastoupili do přední části. Tak jsem tam vlezl taky a byl jsem hned zkontrolován. Potom se vydali dál po vlaku a já dojel šťastně až do Oděsy. Sice se asi po 3 hodinách objevil další průvodčí, ten ale už viděl, že před ním už šli kolegové a nechal mě na být. A tak jsem mohl jet dál.

 

Jestli ani na konci vlaku průvodčího nenajdete, tak to nechte plavat. Občas se objeví v půlce cesty nějaký revizor. Třeba  se jen podívá, že máte lístek a neřeší, že už jste měli dávno vystoupit.

 

Pokud nejsou k dispozici příměstské vlaky tak můžete zkusit i dálkové vlaky v plackartovém voze. Dávejte si ale bacha.

 

> V březnu 1994 jsme já a Dima Trifilov jeli do Penzy. Nejdřív jsme na dvou električkách dojeli do Rjažsku, což už bylo v noci. V noci tudy jel vlak č.192 na Penzu a Orsk. Místa k sezení nebyla jen plackarty do Moršansku (120 km). Vyrazili jsme s plánem dojet až do Penzy (400 km).

 

Průvodčí si ale vzala lístky k sobě, aby nás mohla v noci vzbudit. Naštěstí, na jedné stanici po cestě se uvolnila místa opodál a tak jsme si přesedli. Spali jsme asi 7 hodin. Na našich původních místech nás průvodčí už nenašla. Myslela si, že jsme už odešli. V Penze jsme vstali z lůžek a vystoupili z vlaku. „Kampak?“ Zeptala se nás nechápavě. Jenže už bylo pozdě.

 

Tahle metoda je na místě všude tam, kde není určeno místo na jízdence. Dá se použít i v autobusech, kde se lístky kupují nebo kontrolují při nástupu u řidiče. V Rusku navíc existují nebo existovaly univerzální lístky, kde není napsána cílová stanice. Revizor se v takovém případě dá obelstít. Občas sice zkouší finty typu: „Tak mládeži, kdepak jste nastoupili?“ Stačí si ale na mapě prostudovat trasu a říct jméno nedávné zastávky.

 

Pokud je k lístku určené nějaké konkrétní místo v dopravním prostředku, pak je tato metoda krapet nebezpečná.

 

DROBNÉ VYCHYTÁVKY

Každý vlak má svoji stanici, kde byl sestaven. Je to vždy buď výchozí, nebo cílová stanice, většinou ta, kde vlak stojí déle. To se dá zjistit z jízdních řádů.

 

Znát tuto stanici se může hodit. Vlak, který je sestaven mimo Rusko je výsostným územím dané země. V takových vlacích na ruském území se revizor nejspíš neobjeví. Moc tam pevně drží jen průvodčí a vlakvedoucí, kteří na cizím území většinou moc pečlivě vlak nehlídají. To samé platí pro ruské vlaky na Ukrajině, v Bělorusku atd.

 

Původ vlaku lze vyčíst i z boku vagonu. Najdete tam tajemné číslice ve tvaru 0XX a po nimi ještě pět YYYYY. Tři čísla jsou kód dráhy podle seznamu: * dráhy mimo území RF.

 

>01-07: Okťjabrskaja, *08-12: býv. Pribaltijskaja(teď Kaliningradská, Litevská, Lotyšská, Estonská), *13-16: Bělorusko, 17-23: Moskevská d., 24-27: Gorkovskaja d., 28-31: Severní d., *32-34: Jiho-západní *35-38: Lvovská, *39: Moldavská, *40-41: Oděsská, *43-44: Jižní, *45-47: Přidněprovská, *48-50: Doněcká d., 51-53: Severo-Kavkazská d.,*55: Azerbajdžánská, *56-57: býv Zakavkazská (nyní Arménská a Gruzínská), 58-59: Jiho-východní, 61-62: Povolžská, 63-65: Kujbyševská, *67: Západně Kazachstánská, *68-69: Celinnaja, *71-72: Alma-Atinská, *73-75: býv, Středoazijská (nyní Tádžikistán a Kyrgyzstán), 76-79: Sverdlovská , 80-82: Jihouralská, 83-85: Západosibiřská, 86-87: Kemerovskaja, 88-89: Krasnojarská, 90-91: BAM, 92-93: Východosibiřská, 94-95: Zabajkalská.  96-97: Dálněvýchodní.

 

V každém vlaku jsou místa, která nejsou určena pro cestující, průvodčí je nekontroluje a kde se může schovat černý pasažér. Jedním z nich je třeba truhla pod spodním lehátkem, kam se ukládají zavazadla. Ta má délku okolo 160 cm. To je dost na to, aby se tam mohl vlézt člověk. Dokonce kolují zvěsti, že i víc než jeden. Jestli cestujete ve dvou, tak jeden může mít lístek, druhý se může tvářit, že ho jde do vagonu vyprovodit a schovat se tam. Někteří lidé se k tomuto doprošují i naprosto cizích pasažérů. Vybírat se doporučuje hlavně mladé nebo naopak velmi staré lidi, kteří vás spíše pochopí. (úspěšnost okolo 60%).

 

Mějte napaměti, že delší pobyt v truhle není příliš pohodlný. Navíc jste závislí na člověku, který nad vámi sedí nebo spí. Dokud se nezvedne a neotevře vám tak si nedojdete ani na wc. Proto si všechno dobře rozmyslete, ještě než tam vlezete. Možná se vám naopak zalíbí spíš police nad vrchním lehátkem, kde se dá lépe dýchat, a můžete se protáhnout.

 

V každém vagonu je také prostor v podlaze, který vypadá jako jakási černá bedna. Občas v něm průvodčí vezou kontraband, většinou je ale prázdný. Leze se tam skrz díru v podlaze. Bedna je dělaná tak, aby se v ní dal převážet větší náklad (200 kg). Není ani moc špinavá. Na člověka jako dělaná. I když se nechystáte tuto radu využít, tak bednu najděte a podívejte se dovnitř, třeba něco zajímavého uvidíte.

 

Ve vagonech také bývají na začátku dveře, za kterými průvodčí uchovávají uhlí na topení. V létě se ho nevozí tolik a bude tam místo pro černého pasažéra (doslova).

 

Zajímavý je také způsob pronikání do vozu „skrz gumu“. Přechody mezi vagony jsou po stranách opatřeny gumou. Ta se dá poodtáhnout a protáhnout se dovnitř. Pokud nejste tlustí nebo nemáte moc velký batoh, tak se dovnitř spolehlivě dostanete. Můžete se přitom taky umazat. Jakmile jste uvnitř, můžete se procházet po vlaku, jak se vám zachce. Osobně to ale nemám otestováno a myslím si, že ne u všech vagonů je to možné.

 

PŘÍMĚSTSKÉ VLAKY (ELEKTRIČKY A DIESELY)

Klasickým způsobem cestování po Rusku, oblíbeným mezi určitými typy lidí, je jízda pomocí příměstských vlaků. Jak se v Rusku říká „na sabákach“. Je to jeden z nejuniverzálnějších druhů dopravy. Příměstské vlaky jezdí po prakticky všech důležitých tratích v zemi. S pomocí přesedání z vlaku na vlaku se můžete dostat z Moskvy do Petrohradu nebo až na Bajkal. Lístek si koupit můžete ale nemusíte. Každodenně, v zimě i v létě, v různých regionech a na různých nádražích můžete potkat fanoušky tohoto druhu cestování, kteří se liší nejen životním stylem ale i vzhledem a tělesným zápachem. Autor těchto řádků za šest let takto najezdil více než 40 000 km a navštívil asi 100 měst, díky čemuž se přesvědčil o univerzálnosti těchto rad.

 

PŘÍMĚSTSKÉ VLAKY se obyčejně číslují v intervalu 6000 – 6999. Jejich trasa měří většinou do 200 km, existují ale i výjimky. V takovém případě mohou být v jízdním řádu označeny jako vlaky 600-699 a v průběhu své trasy mohou číslo změnit na 6XXX. Vlaky s čísly 5000-5999 jsou obyčejně taky električky Podle jízdního řádu nepoznáte jestli je to električka, diesel nebo vlak s průvodčím. Charakter vlaku je ale podobný.

 

Takovéto cestování probíhá většinou rychlostí okolo500-900 km za den, pokud si vyberete dobrý čas pro výjezd. Z Moskvy můžete za den dojet do Petrohradu (650 km), Vologdy (496), Minsku (740 km). Cesta na východ trvá okolo 14 dní (Irkutsk – 5192 km, 370 km/den), dál na východ se průměr snižuje na 300 km za den. V tomto je to pomalejší než autostop, má oproti němu ale výhody:

 

1)Cesta se dá dopředu plánovat a propočítat, včetně přestupů a čekání 2) Dá se při cestování jíst a spát, číst, sušit oblečení 3) Dostanete se na nádraží do centra, ne na obchvat na kraji města 4)Můžete cestovat v partě 5) Můžete vypadat jak houmlesáci. Z nevýhod stojí za zmínku 1) Nepoctivost, protože většina lidí jezdí načerno 2) Na rozdíl od autostopu se takhle dá cestovat jen mezi velkými městy 3)Je to menší dobrodružství než autostop.

 

Při cestování je dobré mít alespoň nějaký lístek, ideálně platný v daný den. Místo nákupu ani cena lístku nehrají roli, za den utratíte tak 500-1000 rublů za lístky na krátko vzdálenost v potřebném směru. Revizoři většinou koukají jen na datum a ostatní jim je jedno.

 

>28. února jsem se vracel električkou z Novosibirska a u Moskvy jsem narazil na revizi jízdenek. „Vaše lístky“ Demonstrativně jsem předložil lístek z Novosibirsku, na kterém stálo jen toto: „НОВОСИБ-ГЛ 3-СИБ ЖД 93 II 23“, a hloupě jsem se usmíval. „23. února!“ – rozčílila se revizorka. Toho, že lístek byl koupený 3000 km na východ, si vůbec nevšimla. Musel jsem se podčinit a jít s ní na zadní plošinu.

 

BTW: Lístek ani mít nemusíte, viz kapitola KONTAKTY.

 

ANIZOTROPIE a VLNA

Pro jízdu v električkách potřebujete: 1)Vybrat si dobrou trasu 2)Vybrat dobrý čas výjezdu.

Omlouvám se za výraz „anizotropie“. Znamená to závislost rychlosti pohybu na směru. Na dráze je několik určitých směrů, díky kterým můžete cestovat rychleji. (400,500 nebo až 1000 km za den, oproti běžným 300). Jde o to, že někde na sebe električky lépe navazují než jinde.

 

Jak najít ten správný směr? Nejvyšší rychlost je na tratích vedoucích z/do Moskvy. Efekt je tak silný, že se dá pozorovat i tisíce kilometrů od ní. Pokud se podíváme naopak na spojovací dráhy, které kříží hlavní tahy (Moskevská okružní dráha, Jaroslavl-Bologoe-Pskov, Petrohrad-Vologda atd.), tak zjistíme, že naše cesta nebude příliš rychlá (150-300 km za den). Bude to komplikované a občas nenajdete schůdnou variantu kam se vydat. Proto bude jednodušší trasy typu: Vologda-Petrohrad, Minsk-Petrohrad, Minsk- Voroněž, Voroněž-Kazan, Jekatěrinburg-Simferopol, projet přes Moskvu, i když je to oklika.

 

Tento jev se analogicky projevuje u jiných velkých měst po celé ruské říši a okolních zemích. Vliv Petrohradu se projevuje tak na 500 km (směr Pskov, Tallin, Petrozavodsk). Podobně je to u Minsku a Kyjeva. Přítomnost tohoto jevu se dá odhadnout i bez jízdního řádu, stačí mapa.

 

Je nutné, soudruzi, svoji trasu vybírat tak, abyste někde nezůstali viset.

 

Stejně důležité je i správné načasování. Pokud vyjedete ve správný čas, tak na sebe budou jednotlivé vlaky dobře navazovat a vy budete minimum času čekat. Postupné navazování spojů nazýváme vlnou. Tak ji koukejte používat.

 

> Moskva – Petrohrad (650 km) se dá ujet za necelých 17 hodin, pokud vyjedete z Moskvy na Tver v 23:05. Pokud vyjedete v 6:23, tak už to bude přes 17 hodin a jindy to bude trvat více než jeden den. Cestou zpět sedněte na vlak do Malé Višery v 8:43 a v 11 v noci jste v Moskvě. (cca 14 hodin cesty) Pokud vyjedete dříve, tak do Moskvy dorazíte na stejno, ale budete po cestě dlouho čekat na přestup.

 

>Vyjedete-li z Petrohradu v 10.15 (električkou na Volchovstroj), můžete dorazit do Petrozavodsku v 6.45 ráno následující den. Opět nemá cenu vyjíždět dříve, neboť do Petrozavodsku dorazíte ve stejnou dobu. Ale cesta zpět se dá stihnout rychleji, za 15 hodin, ovšem jen v pátek a sobotu. (výjezd 18:00). V pondělí to může ale trvat až 29 hodin.

 

Propočítat vlnu bez jízdního řádu už zkrátka nejde. Znalost jízdní řádu je navíc dobrá vlastnost všech progresivních jedinců. Pro jízdní řády z celého Ruska tady není dost místa, ale nevylučuje se vydání jakési brožurky, kde najdete informace o časech vlaků, autobusů, lodí a vlnách

Nemyslete si ale, že si vyberete správný čas a dojedete bez zádrhelů a dlouhých čekání až do Vladivostoku. Ani náhodou. Vlna je lokální jev, který po 300-600 kilometrech od velkého města mizí. V celé zemi není vlna, na které by se dalo vézt déle než 1-2 dny. Ale anizotropie funguje i ve Vladivostoku a trasu, na níž se vlny budou objevovat, najdete i tam.

 

Zajímavé je, že tyto principy platí i v autostopu. Nejvíce aut vyjíždí mezi velkými městy okolo 7-9 hodin ráno a nejvíc aut je na cestách vedoucích k Moskvě.

 

JÍZDA V LOKOMOTIVÁCH

Cestovat se dá nejen ve vagonu ale i v lokomotivě. Petrohradská liga autostopu klasifikuje jízdu na lokomotivě jako autostop 2. kategorie. Tato metoda je využívaná jak turisty, tak i místním obyvatelstvem (na Sibiři, dálném východě, kde není moc silnic ani osobních vlaků). Sám jsem takto nejezdil, mám ale cenné rady od Leontěva Fillipa z PLASu, který je jedním z propagátorů tohoto způsobu dopravy, společně s A. Vorovem.

 

Metoda spočívá v příchodu na nákladové nádraží. Když uvidíte nákladní vlak s připravenou lokomotivou, okamžitě se k němu rozeběhněte. Na lokomotivě sedí mašinfíra napravo, pomocník nalevo. Mluvit musíte s mašinfírou. Ten bude říkat něco ve stylu „ne, ne“, nebo „počkej“ (to když nechce mít v kabině podezřelé pasažéry dlouho před odjezdem).

Lokomotiva má 4 dveře. Někdy jsou zamčené, někdy jsou odemčené, někdy jen na jedné straně. Je potřeba se zeptat, kterou stranou máte lézt.

 

Stopaři většinou sedí v zadní kabině lokomotivy, ve skupinkách do 3 osob. Vejde se tam více, ale to už nádražáky znervózňuje.  Homelesácká image a obří batohy tomuto stylu cestování také nepřejí. Podle zkušenosti bere každý druhý nákladní vlak. Jízda probíhá pomalu, vlak málo kdy jede víc jak padesátkou. V zapadákovech, kde nejezdí moc osobních vlaků, se vám bude dařit více. Dostat se do lokomotivy osobního vlaku je o dost těžší.

 

Při pobytu v zadní kabině se nepřechází dopředu, jelikož cesta skrz strojovnu je úzká, hlučná a špinavá. Přístroje v lokomotivě by vám taky mohly uštědřit nepěknou elektrickou ránu. Přitom můžete shodit hlavní jistič mašiny. U dieselových lokomotiv se zas můžete na něco namotat. V kabině je taky dost hlučno, budou se vám hodit špunty do uší. V klidu tam seďte a na nic nesahejte, jediný povolený knoflík je vypínač osvětlení.

 

Měli byste vědět, že vlak vám na požádání nezastaví ani, kdybyste strojvedoucího moc prosili. Brzdná dráha vlaku je hoodně dlouhá. Pokud se vám chce na záchod, tak zkuste poprosit alespoň o zpomalení, ať se vám lépe vyskakuje. Ideální vyskakovací rychlost je kolem 10 km/h.

 

Pokud vlak jede vaším směrem a strojvedoucí vás do lokomotivy nechce, tak se zkuste domluvit na jízdě v nějakém prázdném vagoně. To se dá uskutečnit i potají, když povolení nedostanete. Ale s povolením je to lepší, jelikož na nádraží řádí ochranka. Tu můžete potkat někdy i na lokomotivě. Cílem ochranky je odhánět takové lidi, jako jste vy, proto si dávejte bacha, zda vzadu na lokomotivě někdo nesedí. Do vagonu hned za lokomotivou nemá cenu lézt, tam jsou cenné věci, které ochranka cestou hlídá. Na konec vlaku se připojují nedůležité vagony, mnohdy prázdné. Občas je na vlaku i vagon pro vlakový doprovod, který může být prázdný. K důležitým vlakům se na konec připojují 2-3 prázdné vagony. Prázdnota vagonu se pozná např. podle otevřených dveří (třeba jen z jedné strany). Před odjezdem vlaku se tam ale nedá lézt, ochranka může vlak obcházet a kontrolovat. Počkejte, až lokomotiva zahouká k odjezdu.

 

Jet se dá i ve vagonech s obilím. Domluvit se s ochrankou je zde nejlepší volba, protože vagony mají plomby. Je třeba najít vagon, kde už jsou utržené. Obilí se plní asi do tří čtvrtina, dá se na něm krásně ležet a koukat na nebe. Souhlas ochranky ve vlaku však negarantuje souhlas ochranky na nácestných stanicích, kde vás mohou obvinit v strhnutí plomby atd.

 

Tyto rady se týkaly situace, kdy už vlak ve stanici stál. Pokud ve stanici žádný vlak není, je třeba najít dispečera nebo výpravčího. Kde je hledat vám řekne každý ajznboňák. Dispečeři znají jízdní řády nákladních vlaků. Způsobů jak s nimi navázat rozhovor je několik, např.: „Brej den, jsme slavní cestovatelé a…“, hlavní je přesvědčit o své neškodnosti a pak už se doptat na vlaky potřebným směrem. (Často se ale stává, že znají jízdní řády jen ve svém okolí a dál už ne).

 

Dispečer a spol. se za vás můžou přimluvit u strojvedoucího, proto je nutné si takové lidi předcházet. Pokud ve stanici stojí vlak bez lokomotivy, tak proveďte prověrku na přítomnost vagonů vhodných k přepravě lidí.

 

Hustota provozu nákladních vlaků může kolísat od jednoho do 10 za den. Jestli máte čas, tak využijte nádražní jídelnu na větších stanicích. Levně a dobře se najíte. Většinou jsou otevřeny celodenně.

 

Jízda lokomotivou se hodí zejména tam, kde není paralelní silnice. V centrální části Ruska je to zbytečně pomalé. Na druhou stranu se na mašině můžete vyspat, usušit věci. Vlak jede třeba několik tisíc kilometrů, lokomotivy se ale často mění. A. Vorov zjistil, že se takto dá ujet za den asi 600 km, což je třeba na Dálném Východě celkem slušné.

 

Stopovat jedoucí vlak nemá cenu, maximálně tak pomalu jedoucí samotnou lokomotivu. Můžete to zkusit sami nebo s pomocí předem ukecaných a zpracovaných nádražáků. Jenže samotná lokomotiva obyčejně daleko nejede.

 

JÍZDA NA SOUPRAVĚ ZVENČÍ

 

(Varování: tahle kapitola je jen informativní, sami to nezkoušejte nebo se zabijete)

 

Doteď jsme probírali způsoby cestování uvnitř vlaku. Dá se ale jezdit i na vlaku a nenastoupit dovnitř. Opět nejsem specialista ale poradil mi Sergej Zubcov, což je přeborník v tomto stylu jízdy. Pod jeho dohledem byl sepsán tento text.

 

Jet na vlaku lze jen v určitých případech, pokud se nemáte kde držet, tak z něj sletíte dolů. V zimě to taky moc nejde, jinak zmrznete, hlavně na rychlíku, který dlouho nestaví. Dá se jezdit na střeše, ale jen tam kde není elektrifikovaná trať. Trolejový drát nad vagonem zabíjí spolehlivě. Je potřeba vědět zda po cestě nezačne elektrifikovaná trať a včas slézt mezi vagony. Jízda zboku, nebo na spřáhlu je proveditelná ale chce to hodně síly, proto to nedělejte.

 

Jezdit na vagonech by se vlastně vůbec nemělo. Jsou ale situace, kdy to někdo využije. Lézt na vagon je nutné ještě před odjezdem. Skákat na jedoucí vlak je sebevražda. Ani seskakovat ve vysoké rychlosti není dobrý nápad.

 

Je nutné hledat stojící vlak, který jede potřebným směrem. Hlavně se při hledání tvařte nenápadně. Potom si vyberete místo a těsně před rozjetím nastoupíte. To vše bez přítomnosti ochranky nebo policie. Na osobních vlacích je nejlepší místo na konci vlaku, kde jsou schůdky nebo zadní plošina. Na každé stanici ale musíte slézt, jinak vás chytí. Poštovní vlaky mají přechody mezi vagony, kde se dá držet. Nemají typické přechody jako osobní vlaky, je mezi nimi volné místo. Vejdou se sem dokonce až 4 lidi. Na stanicích se opět musíte schovat a znovu naskočit před odjezdem.

 

Ve mnohých zapadákovech je tento styl používán i domorodci. Cestují takhle houbaři, lidi z nákupů atd. V takových místech je dobré dát řeč s místními a vyzjistit jak to dělají oni.

 

>Sergej Zubcov jel roku 1993 domů z Kavkazu. Ze stanice Stavropol do st. Kavkazskaja (200 km) jel na střeše.  Držel se prý nějakých výstupků, které z ní trčely. Pak začala elektrika a on radši slezl, bohužel přímo do náruče policie. Zatkli ho a zase pustili. Potom pokračoval na konci vagonu až do Bělgorodu( 700 km). Tam si ho všiml průvodčí a pustil ho do vagonu, kde dojel až do Kurska. Tam z jistých důvodů vystoupil, ale ne kvůli tomu průvodčímu. Z Kurska do Tuly jel električkou a v Tule znovu nasedl na dálkový vlak. Tam ho další průvodčí zase uviděl a pustil do vlaku, navíc ho nechal dojet až do Moskvy. (200 km od Tuly).

 

>Jeden chlap, prý, chtěl jít pěšky podél moskevské okružní dráhy (na okraji Moskvy). Najednou spatřil stojící nákladní vlak a hupnul na něj. Jenže vlak už nikde nestavil, až teprve ve stanici Bologoe (331 km), odkud se dlouho vracel.

 

>Chlap s přezdívkou Nuclear Gamma Ray jel v létě 1994 okolo 200 km ze stanice Lodějnoe Pole do Petrozavodsku na konci vlaku. Nádražáci mu cestou hrozili pěstmi a on jim mával. Nakonec ve stanici uslyšel z rozhlasu hlášení: „Pozor! Vlak č. xxx! Máte na konci černého pasažéra!“ Než stačil cokoliv udělat, už u něj byl průvodčí. Do Petrozavodsku to ale už nebylo daleko.

 

>Sergej Zubcov chtěl vyzkoušet venkovní jízdu na trati cca 40 km z Tajšetu (Irkutská oblast). Po asi 50 kilometrech ho zmerčil průvodčí a pustil dovnitř. Dostal se až do Irkutsku, což je celkem asi 600 km.

 

Důležitá věc je, že borci pro tohle šílenství používají horolezecký úvazek, kterým se vážou k vagonu. Bez toho by se zabili. Některým stačí i provaz, ale musí se s tím umět. Karabina taky není od věci. Jezdit takhle bez přivázání k vagonu si nikdo moc netroufá. Bojí se, že by se rozmázli o koleje. Někteří mudrcové z vlaku skákat umí i při vysokých rychlostech ale to vůbec není bezpečné.

 

Některé nákladní vlaky mají plošiny, kde se dá bezpečně sedět. Vypadá to, že to jsou exkluzivní místa pro černé pasažéry. Jinak nechápu, na co jsou. Vyskytují se často na modrých vagonech s nápisem :“CCCP-SUOMI“.

<PŘEDCHOZÍ KAPITOLA                      DALŠÍ KAPITOLA>

Ondřej Vokatý

Tenhle web mám na svědomí já, píšu na základě zkušeností ze svých cest od Petrohradu po Kamčatku. Dřív jsem jezdil převážně sám, ted jezdím převážně se zájezdy jako průvodce. Vystudoval jsem ruský jazyk se zaměřením na cestovní ruch, kromě práce průvodce také překládám a tvořím itineráře pro zájezdy či vaše pracovní a soukromé cesty po Rusku.

4 Responses to Vlaky (dálkové vlaky, příměstské, jízda v lokomotivě, jízda na střeše atd.)

  1. […] <PŘEDCHOZÍ KAPITOLA                                                                                                                                                             DALŠÍ KAPITOLA> […]

  2. […] <PŘEDCHOZÍ KAPITOLA                                                                 DALŠÍ KAPITOLA> […]

  3. Chytrolín napsal:

    Ovšem tohle je super, fakt jsem se bavil. Btw. jel jsem busem z Čeboksar do Nižného a autobusák zkontroloval lístky a když zjistil, že cestující už jsou dál než si zaplatili, vysadil je někde v poli úplně v žopě. Je fakt, že tihle porušili pravidlo o tichosti, byl jsem docela rád, že je vysadil. Ale opravdu ani autobus není jistota.

    • admin napsal:

      Já si taky myslím, že autobus není úplně nejlepší volba. Jak sleduju autory, tak oni když už jedou busem, tak si ten lístek koupí jako každý jiný. Kdo chce jet zadarmo, tak může jít stopovat a možná pojede ještě rychlej.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Written by Ondrej Vokaty